Monografie navazuje na lingvistický a kulturní přístup k hluchotě rozvíjený v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících Filozofické fakulty Univerzity Karlovy od poloviny 90. let 20. stol. a předkládá dílčí sondy do charakteristiky jazyků užívaných v komunikaci neslyšících Čechů českého znakového jazyka a psané češtiny, a to i ve vzájemných vztazích. Vychází přitom jednak z textů, jež v komunikaci českých neslyšících existují, s cílem postihnout i na základě poznatků odjinud jejich specifické rysy, jednak z jazykových prostředků, jimiž český znakový jazyk a čeština disponují, a z jejich příp. modifikace pro účely intrakulturní a/nebo interkulturní komunikace. Cílem monografie je nahlédnout komunikaci českých neslyšících jinak, než ji nahlížejí disciplíny tradičně orientované na problematiku hluchoty, a iniciovat tak diskusi o postavení českého znakového jazyka a češtiny psané českými neslyšícími v odborné i veřejné sféře, zvl. ve sféře vzdělávání. Publikace je určena studentům oborů, jež se otázkami hluchoty zabývají, nebo jejichž obory s otázkami hluchoty souvisí, jejich vzdělavatelům, učitelům ve školách pro sluchově postižené děti a mládež i učitelům ve školách hlavního vzdělávacího proudu, v nichž jsou děti se sluchovým postižením integrovány, odborníkům speciálně pedagogických center nebo středisek rané péče a všem dalším profesionálům, kteří se s problematikou hluchoty nebo jazyků českých neslyšících setkávají, rodičům a rodinám sluchově postižených dětí i širší veřejnosti, které předkládá jiné než u nás tradované postoje k hluchotě, k neslyšícím Čechům a jejich komunikaci. Určena je samozřejmě i komunitě českých neslyšících, k jejímuž sebeuvědomování, sebepojetí a sebevymezování chce alespoň jistým dílem přispět.