Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav — přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“. Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní — možná nejlépe myšlení psaním — Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.