Krajino, krajino Krajino zvířená teď mýma očima, krajino zvířená jenom mým dechem, v měsíčním světle jsi prostřená k samotě, v měsíčním světle jsi těhotná mechem. Nikoliv nehybná, nikoliv hliněná, zářivá Jsoucností, šťavnatě pramenná. Krajino šeřivá, modřínem nesená, tišivě chladivá, do pramínků pěšin rozbásněná! Do duší poutníků od pólů k rovníkům láskami andělů pod klenbami mraků zalesněná! Krajino zrozená z modliteb, úliteb, krajino vždy znovu nalezená jako dar jiskřivé, zvonivé Plnosti, do Časů smířlivě rozbalená.