Podstatu úsilí našeho předního – a dnes tak opomíjeného – divadelníka první poloviny 19. století (1808–1856) tvoří formování divadla a herectví pomocí psaných textů a v konfrontaci s těmito texty; to na jedné straně, a na druhé straně vliv herců či hereček a herectví na zpodobování dramatických postav slovem. Pro pochopení originality Tylova přístupu k hereckému souboru a dramaturgii užívá autorka srovnání s jeho dobovým protipólem, významným hercem a romantickým dramatikem J. J. Kolárem (1812–1896). Tylova ‘herecká dramaturgie’ vytváří zásadně důležitou kapitolu ve vývoji českého divadla, a to zejména pokud jde o ženské postavy a o příležitosti pro jejich představitelky. Analýza klíčových postav, které Tyl napsal pro Magdalénu Forchheimovou-Skalnou, Magdalénu Nikolaiovou-Hynkovou, Annu Forchheimovou-Rajskou a Annu Kolárovou-Manetínskou, souvisí s charakteristikou hereckého i lidského typu hereček. Tak se ukazuje nejen to, co herečky pomohly Tylovi v jeho námětech objevit, ale i to obecnější, čím je určený složitý vztah mezi psanou rolí a hereckou postavou zejména v případě, když dramatik píše pro konkrétního herce či herečku.